kde jsem poprvé slyšela šepot ásany. V sále nás bylo více než 50, a přesto byl šepot jasný a srozumitelný. 

„Existuje prostor za hranicí možného.” 

Byla jsem v pozici kleští, když jsem toto uslyšela. Věděla jsem, že jsem to nevymyslela hlavou. Bylo to tak svěží, vlídné a přátelské. Bylo to větší než já. A tak jsem začala naslouchat více. Více jsem se obracela dovnitř, tam, odkud jemný hlásek přicházel. Více jsem se ztišovala, abych slyšela. Poselství přicházela dál. Šeptala příběhy o mém potenciálu, o vnitřních vzorcích myšlení, které mi neslouží, o uvolnění a vlídnosti, o radosti z cesty, o síle v lehkosti... 

Začala jsem si tato poselství zapisovat. 

Jógová praxe mi najednou dávala hlubší smysl. Dostala nový rozměr. Jógová praxe se stala mou cestou k naslouchání vzkazů mé duše. Čím více jsem se ladila na šepot ásan, tím méně jsem věnovala pozornost tomu, jestli praktikuji ásanu „správně”. Více mě zajímalo, jestli jsem v harmonii s oním hláskem uvnitř. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že ona vnější správnost, po které jsem před tím tolik toužila, přišla také. Přišla úplně sama. Přišla v radosti, beze snahy, bez urputnosti. Prostě tam najednou byla.